V Itálii jsme byli měsíc a první část dovolené jsme se rozhodli strávit na jihu u moře. Vzhledem k tomu, že mezi malými městečky a není dostupná hustá síť hromadné dopravy a na Salentu jsou nejhezčí právě malé opuštěné plážičky, byla jasná volba cesta autem. Později jsme se proto i rozhodli rozdělit celý výlet do několika etap a spát na různých místech tak, abychom nemuseli nikam dlouze zajíždět. A roadtrip byl na světě.
Naše cesta začínala v Turíně, odkud jsme se vydali po dálnici do Bari a poté jsme chvíli objevovali vnitrozemí Apulie, abychom nakonec skončili až na úplném konci Italského podpatku. Tuto část Apulie, historický region Salento, jsme celý objeli podél pobřeží Jaderského moře až k moři Jónskému. Okružní jízdu jsme zakončili v Tarentu u rodinných příbuzných a jelikož cesta domů byla ještě o něco delší než první cesta z domů, na úplný konec našeho výletu jsme na pár dní zastavili v Toskánsku. A sladká tečka bylo pozorování západu slunce ve Florencii chvíli před tím, než se před námi rozprostřelo šedo dálnice do Turína.
Užitečné informace před cestou
Při plánování roadtripu po cizí zemi se obvykle vyplatí zjistit si dopředu nejen silniční pravidla dané země, ale i tipy, jak si cestu co nejvíce usnadnit. Pokusím se tedy shrnout vše, na co jsme před samotnou cestou mysleli.
Pravidla silničního provozu
Cesta z Turína do Apulie zabere přibližně 8-10h autem, záleží jak rychle jedete a kolik zastávek cestou uděláte. Navíc vede až do Bari po dálnici, žádná velká věda. Maximální rychlost se pohybuje až do 150km/h, záleží na úseku. Dálnice je většinou šestiproudá a nachází se na ní úsekové radary – na ty ale vždy dopředu upozorňuje příslušná cedule. Je překvapivé, že ač delší, tak rychlejší je cesta po dálnici napříč Itálií ze západu na východ a od Rimini na jih po pobřeží, nikoli rovnou dolů kolem Říma. Důvodem je absence “soukromých”, tedy kvalitních a moderních dálnic v okolí Říma. O kvalitě silnic a typech dálnic v Itálii se ale rozepíšu v samostatném článku jindy.
Cesty dál od Bari na jih jsou ale s nadsázkou už jen pro zkušené a ostřílené řidiče, a kdo nutně nemusí, radím, ať radši neřídí. Jestliže na severu Italové nedbají dopravních předpisů, pak na jihu si vytvořili svá vlastní – a každý jiná. Podjíždění, absence přednosti (zprava, na hlavní silnici i na semaforech), tvorba několika jízdních pruhů na dvouproudé silnici, odbočení vpravo po předjíždění na kruhovém objezdu, napojování do již plného jízdního pruhu (ano, opravdu to budeš ty, kdo nakonec dupne na brzdu), ignorance příkazů směru jízdy, zastavení a parkování kdekoli, kde to vyloženě nezakazuje cedule (ale v podstatě i tam se dá, když je jinde plno) a to i na kruháku nebo v křižovatce. Dobrá rada: nikdy se neptej, zda někde něco „můžeš“. Odpovědi se ti dostane totiž často kladné, ale zato s velkým ale. Ano, „můžeš“, ale ne protože se to smí, nýbrž protože to určitě zrovna dnes a tady policie nekontroluje.
Paradoxně se tak nebezpečným elementem na silnici stává právě bezpečně jezdící turista, protože mu chybí ostřílená pozornost a předvídavost naprosto čekoholi, co se může stát. Určitě se tak vyplatí zařídit si cestovní připojištění i na auto.
Parkování
Málokdo s sebou vozí po celé dovolené spoustu drobných na placení parkovného. V mnohých parkovacích automatech je sice volba platby kartou, ale často jaksi nefunguje. Naštěstí tu existují vychytávky, jak parkování platit. Stačí k tomu telefon, kus papíru a propiska.
Aplikace Easy park
Aplikace Whoosh!
Obě aplikace ti podle aktuální polohy zobrazí parkoviště a tarif parkovného, následně stačí jen zvolit požadovanou délku stání. Částka se strhne z platební karty zadané při registraci. Největší výhoda je v tom, že se v aplikaci dá parkovné jednoduše na dálku prodloužit a navíc mobil sám zašle 15 minut před jeho vypršením notifikaci. Navíc si nemusíš pamatovat, kde parkuješ! Je to taky dobrá pomůcka v případě, že nevíš, zda se na daném místě platí nebo neplatí parkovné. Obecně ale platí, že bílá čára = bezplatné parkování, žlutá = rezidenti, modrá = placené parkování. Parkování je povoleno v podstatě všude, kde to není výslovně zakázáno předpisy, např. jako ve vjezdech, v křižovatce nebo na kruháči (ehm, to, že tam parkuje spousta aut neznamená, že si do pár minut nevyslouží všichni lísteček – někteří Italové to ale na rozdíl od nás dokáží potom na policii ukecat). Jediná nutnost je mít po ruce kus papíru (účtenka od oběda) a propisku (tužka na rty), napsat na něj EASYPARK APP nebo WHOOSH! APP a vystavit jej na palubní desce.
My jsme používali všude Easypark, kromě Montepulciana – tam jsme museli stáhnout i Whoosh!. V Česku aplikace Easypark bohužel nefunguje, ale pohodlně s ní zaplatíš za parkování nejen v Itálii, ale i ve Francii, Německu, Španělsku, Pobaltí i Skandinávii.
Tankování
Za benzín jsme v Itálii utratili téměř stejnou částku, jako za ubytování, což je fakt mazec (pokud by tě zajímal budget našeho roadtripu, je rozepsaný v tomto článku). Ceny pohonných hmot jsou tu asi o polovinu vyšší, než v Česku, a je dobré s tím při plánování výletu počítat. K tomu nám hodně pomohla aplikace PrezziBenzina, která zobrazuje polohu všech benzínek na mapě a to včetně cen pohonných hmot, které do aplikace zadávají přímo sami řidiči. Samotná částka pak záleží na tom, zda si natankuješ sám/sama a zaplatíš pomocí automatu, nebo využiješ pomoci asistenta. Self-service je samozřejmě ta nejlevnější varianta prezentovaná i na světelných tabulích. Většina platebních automatů funguje na principu autorizace platební karty, následného tankování a poté se částka automaticky strhne z platební karty, k automatu je nutné se poté vrátit už jen pro účtenku. Jedno velké pozor je pro držitele kreditní karty, ze které se narozdíl od debetní karty nestrhne přesná částka za palivo, ale povolené maximum (cca 70 EUR). Rozdíl se ale po chvíli vrátí zpět. Nejvýhodnější je tankovat mimo dálnici, kde se ceny pohybují i až o 20 centů níž. Při doplnění plné nádrže se pak vyplatí i z dálnice sjet a trochu si zajet.
Občerstvení a toalety na dálnici
Důvod, proč se naopak vyplatí na dálnici zastavit na benzínce, jsou restaurace Autogrill. Velmi často se nacházejí přímo nad dálnicí v “nadchodu”. Uvnitř je nejen velmi dobrá restaurace, ale i bar s výbornou kávou a čerstvou snídaní i uprostřed noci. Ano, jsou otevřeny 24 hodin denně a to samozřejmě včetně čistých a moderních toalet (které jsou zdarma!).
Vyrážíme na cestu
My jsme se nakonec v řízení navzájem několikrát vystřídali a cca 1000 km odjeli napůl. Vyrazili jsme chvíli před půlnocí a jakmile jsme dojeli na pobřeží u Rimini, dálnice už téměř zela prázdnotou. Jedinou společnost nám dělaly kamiony v pravém pruhu, ale jelikož dálnice v Itálii jsou nejčastěji šestiproudé, drželi jsme se v prostředním pruhu a nemuseli se tak neustále vyhýbat pomalejším kamionům ani uhýbat rychlejším autům. Do Bari jsme dojeli něco kolem deváté hodiny ráno, a původně jsme se chtěli stavit v centru na snídani. Jelikož jsme si ale už po cestě dali kafe na probuzení a k tomu cornetto (jihoitalské označení pro croissanty), neměli jsme hlad. Pokud budeš před Italy mluvit o cestě do Apulie, shodnou se na tom, že Bari má z ostatních měst na jihu nejméně co nabídnout a je lepší ji vynechat. Takže jsme jen natankovali, vyměnili si místo řidiče, město objeli a zamířili rovnou do první dovolenkové destinace – Polignana a Mare.
Polignano a Mare
Město Polignano a Mare leží 37 km jihovýchodně od Bari. Díky své poloze – leží na skále nad Adriatickým mořem – poskytuje nádherné výhledy na moře i na terasy domů tyčících se nad útesem.
V centru města se nachází náměstí Vittoria Emanuele II., po kterém je rozeseté množství malých malebných kavárniček a restaurací se zahrádkami. Nad náměstím se tyčí kostel Santa Maria Assunta, což je v podstatě jedna z mála historických památek města. Nám ale ke kochání stačily uzoučké klikaté cestičky mezi bílými zdmi domů, občas se vynořující ve výklenku nad mořem a zase se stáčející do útrob malého města. Z náměstí jsme se postupně dobloudili až k mostu přes rokli mezi útesy, do které se dá sestoupat poměrně zákeřně schovanými schody. Už při klesání pod most je vidět spousta zeleně, roubící cestičku k nedaleké pláži a křišťálově čistému moři. Pláž je opravdu maličká, a i v době mimo sezónu a doznívající korona krizi, která se na turismu v Itálii značně podepsala, byla poměrně plná. Chápu, že zdejší výhled a úchvatné moře stojí za to, ale pláž je posetá většími kameny a opravdu nepohodlná. Na jednodenní návštěvu tedy oukej, ale při vícedenním pobytu bych se spíše poohlédla po větší pláži v okolí. Navíc se tu nenachází ani stánek s občerstvením (pouze soukromý bufet pro VIP zónu s lehátky), ani toalety.
Po tom, co nás omrzelo sluníčko, jsme se vydali do asi 15 min cesty autem vzdáleného Conversana, kde jsme měli zaplacenou jednu noc v apartmánu. Původně jsme se chtěli umýt od soli, po dlouhé cestě se pořádně vydrbat a na chvíli si odpočinout, ale nakonec jsme odpadli asi na 2 hodiny :D. Když jsme se vzbudili, rychle jsme se převlékli a vyrazili zpět do Polignana na večeři. Měli jsme problém najít volné místo v nějaké otevřené restauraci, protože jak jsme zjistili později, podobně jako v ostatních městech i zde byla spousta podniků po koroně zavřená. Nakonec jsme vsadili na klasiku – pizzu z restaurace na náměstí, která teda byla opravdu výborná (ale tak jsme v Itálii, že…).
Alberobello
Druhý den ráno jsme se sbalili a před cestou na úplný jih Itálie zavítali do Alberobella. Pro mě jedno z nejznámějších italských “instagramových” míst, díky původním budovám s kruhovým půdorysem a kuželovou střechou, zvaných trulli. Město je krásné samo o sobě a trulli s šedými kamennými střechami jsme potkávali už po cestě, ale jejich největší koncentrace je v samotném historickém centru. Úzké uličky mezi trulli vedou mírně do kopce, což sice v 35 stupních není nejpříjemnější procházka, ale zato jsou seshora alespoň krásné výhledy. Jeden z panoramatických bodů se nachází na střeše obchodu Casedda a Cummersa – ale pozor, bez nákupu Vás nahoru na terasu nepustí. My jsme ale i tak koupili několik balení těstovin orechiette, typických pro Apulii. Doporučuji městečko projít nejen hlavní třídou, ale i menšími vedlejšími uličkami, které teprve skrývají opravdu malebná zákoutí. Nad hlavami jsou napříč ulicí mezi domečky zavěšena světýlka, květiny, občas i proutěné košíky, žebříky nebo obilí. Trulli mají na střechách symboly od znamení zvěrokruhu po křesťanské nebo magické symboly. Jejich úlohou je chránit rodinu obývající trulli před vším zlým i zlem. Na projití stačí opravdu jen dvě hodinky, my jsme se stavili ještě v romantické restauraci na typický oběd (orechiette s rajčatovou omáčkou a ricottou) a najezení jsme odjeli do druhé (a poslední) zastávky cestou do kempu – bílého města Ostuni.
Ostuni
Ostuni se přezdívá Bílé Město a je označováno jako nejkrásnější město jižní Itálie. Leží vysoko na kopci obehnané hradbami, a zářivě bílé domy nasázené jeden na druhém jsou vidět ze silnice již z dálky. Do samotného historického centra se nedá dojet autem, ale pod hradbami je v ulicích dost neplacených parkovacích míst. My jsme nešli rovnou na příkré schody vedoucí na opevnění, ale obešli jsme to hezky okolo přes náměstí Svobody. Z náměstí pak vede krásná historická ulička přímo ke katedrále postavené v nejvyšším bodě města. Cestou se mezi budovami skrývá mnoho malebných zákoutí a prázdné zahrádky kaváren jsou obývané jen línými kočkami, vyvalujícími se na sluníčku (ale to pravděpodobně jen mimo sezónu). Na náměstí před katedrálou je výrazným prvkem oblouk Arco Scoppa, jež spoluje biskupský palác a budovu semináře. Za mě bylo toto maličké a uzoučké náměstí tou nejhezčí částí Ostuni, i když si dokážu představit, že v létě je tu hlava na hlavě a spíš bych se snažila prchnout do jedné z vedlejších uliček. Jednou z nich jsme nakonec sestoupali dolů na hradby. Cesta je tvořená snad stovkou malých schodišť a až nakonec to poslední je rozlehlé a plné stolečků nedaleké kavárny. Z historických hradeb Ostuni jsme sešli přímo na malé náměstíčko, u kterého jsme měli zaparkované auto.
Salento
Z Ostuni jsme odjeli ještě odpoledne, abychom do Torre delľOrso dorazili ještě za světla. Do kempu jsme přijeli těsně před soumrakem, stihli jsme akorát vybalit stan a vyrazili jsme pro večeři do centra města. Překvapilo nás oba, jak byly ulice vylidněné… obchody zavřené a restaurace taky tak. Nakonec jsme našli kousek od pláže bistro a dali jsme si snad všechno smažené, co bylo v nabídce, a to včetně panzerotta – smažené kapsy plněné nejčastěji mozzarelou, šunkou a oregánem. Více se o italské kuchyni a o další části našeho roadtripu – konkrétně kempování a objíždění pobřeží italského “podpatku” rozepíšu v dalším článku.
Pokud nechceš, aby ti pokračování uteklo, zaregistruj se k odběru newsletteru. Hned jak článek vyjde, přistane ti v mailu. Budu moc ráda, pokud budeš tento článek sdílet se svými přáteli nebo rodinou nebo mi zanecháš komentář. 🙂
