Výlet do Budapešti byl trochu spontánní nápad uprostřed pracovního týdne. Díky tomu, že z Brna odjíždí pravidelná linka autobusu ve 2 hodiny ráno s příjezdem do Budapešti ještě před svítáním, je to perfektní destinace na jednodenní výlet.
Ačkoli je Budapešť 9. největším městem Evropské Unie, její existence se oficiálně datuje na rok 1873, kdy vznikla spojením tří do té doby samostatných měst – Budína, Starého Budína a Pešti. Budín se rozkládá na západním břehu Dunaje a na severu hraničí se Starým Budínem. Je spíše kopcovitý, plný zelených ploch a přírody, úzkých a velmi strmých uliček a historických budov patřících pod Světové dědictví UNESCO. Oproti tomu Pešť na východním břehu řeky je hustě zalidněný a pojímá rušné centrum města se širokými bulváry.
Městská hromadná doprava
Kdo zůstává v Budapešti více nocí a přemýšlí, která muzea, galerie a památky navštívit, měl by vědět, že komentovaná prohlídka se dá ve městě zakoupit snad úplně na všechno od kostela po budovu parlamentu nebo i silniční most. Centrum Budína a Pešti je poměrně krásně dostupné pešky, ale pokud přijíždíte např. na autobusové nádraží, doprava městskou hromadou dopravou do centra je nezbytná. My jsme z nádraží využili cestu tramvají. Lístky je nutné koupit předem v automatu, který navíc většinou v okolí zastávky chybí, ale když už jsme jeden našli, alespoň se dalo zaplatit kartou. Většina turistických cílů zahrnutých v tomto jednodenním výletě je v pohodlné docházkové vzdálenosti v centru. Pro vzdálenější cíle je vhodné využít metro. Budapešť má celkem 4 linky, přičemž ta nejstarší nese název M1-podzemní dráha a zbylé tři se jmenují prostě “metro”. Jízda linkou M1 je zážitek – historické vozy jsou všechny natřeny na žluto, stanice jsou obložené dekorativními porcelánovými kachličkami a samotné koleje jsou umístěny maximálně 5 m pod zemí.
Turistická místa
Cestou do Maďarska přes noc jsme se v autobuse poměrně dobře prospali, ale já osobně opravdu nemám problém usnout kdekoli. Město je brzy ráno ještě prázdné a je tak nejlepší čas si užít vyhlídku na východ slunce bez přítomnosti ostatních turistů.
Rybářská Bašta
Naše první kroky vedly na Rybářskou Baštu, protože její vysoké hradby jsou orientovány na východ a poskytují nádherný výhled na Pest a budovu parlamentu. Dříve na tomto místě stály silné hradební zdi, chránící Budínský hrad pod dozorem cechu rybářů, po nichž dnešní Bašta nese své jméno. I přestože Bašta vypadá jako ze středověku, byla postavena na počátku 20. století v neo-Gotickém stylu. Dnes tak plní svůj jediný a původní účel – jako vyhlídka na Dunaj, Markétin ostrov a Pest. Její hlavní dominantou je sedm věžiček, které mají symbolizovat sedm kmenových vůdců Maďarů, kteří tu v 1. tisíciletí založili maďarský národ. Svým vzhledem kuželovité věže imitují stany původních maďarů. Na první pohled přípomíná Disney zámek, jen je starší a maďaři s oblibou tvrdí, že i krásnější. A tak je po většinu dne Bašta přeplněná turisty, stojícími ve frontách na nejlepší fotografická místa. Ten, kdo si přivstane, a dorazí na Baštu ještě před svítáním, si užije nejen nádherný východ slunce, ale také liduprázdné náměstí i hradby.
Matyášův chrám
Přímo na náměstí za zdmi Rybářské bašty se nachází kostel s původním jménem Nejsvětější Panny Marie. Narozdíl od Bašty byl postaven v pozdně gotickém stylu už ve 14. století, a renovován na konci 19. století. Jeho krásu a a nádhernou střechu, dekorovanou porcelánovými kachličkami, typickými pro historické budovy v Budapešti, jsme nejvíc ocenili z vrchních teras Bašty. Své jméno nese po králi Matyáši I. Korvínovi, který v 15. století nechal ke kostelu přistavět jižní věž, nyní nazývanou Matyášova zvonice. Chrám má důležité místo v maďarské historii, neboť v něm byla korunována a v katakombách pochována většina uherských králů.
Budínský hrad a Funicular
Po snídani jsme vyrazili pěšky projít zbytek kopcovitého Budína. Na severu se rozprostírá Staré Město/Budín (Óbuda) a na jihu Budínský hrad, původní sídlo královské rodiny postavené Bélou IV. Ve 13. století a postupně rozšiřované dalšími panovníky. Za dobu své existence byl palác minimálně pětkrát zničen a znovu postaven, kupříkladu roku 1686 byl zdemolován v bitvě s Turky a následně obnoven Habsburky, kteří tu ale netrávili příliš mnoho času. Celý komplex je dnes součástí Světového dědictví UNESCO. Nahoru na Hrad vede dvojí cesta – buď můžeme jít pěšky hradním parkem, kterým se cesta pomalu vine nahoru, nebo jet pozemní lanovou dráhou. My jsme se vydali pěšky, protože na dráze probíhala pravidelná údržba. Není divu, Funicular byla poprvé otevřena v roce 1870 a je tak druhou nejstarší pozemní dráhou na světě. K výstupu v až 48% sklonu kabina využívá systém závaží a tažných lan. Ačkoli po roce 1988 byla rychlost jejího výstupu snížena, aby si cestující mohli plně vychutnat výhled na město a Széchenyiho řetězový most, je to stále nejrychlejší cesta nahoru pro ty, kteří nemají na prohlídku města tolik času jako my.
Cesta okolo Funicular nicméně vede hradním parkem plným romantických zákoutí a krásných vyhlídek na město, takže utekla raz dva a nijak zvlášť jsme se nenadřeli. Jako první jsme vyšli na malém náměstíčku před královským palácem s fenomenálním výhledem na celou Pešť. Uprostřed stojí socha prince Evžena Savojského na počest jeho zásluhám při vyhnání (spíše vymýcení) posledních Turků v Uhersku. Pokračovali jsme dál po Habsburských schodech vedoucích až na náměstí k Sándorovu paláci, kde sídlí Maďarský prezident. Podobně jako u prezidentských/královských sídel jiných hlavních měst, i zde je k vidění poměrně malá, ale zato hlučná výměna stráží. Nalevo od paláce je původní archeologické naleziště. Jak jsem už zmínila, Budínský hrad včetně Královského paláce byl za svou existenci několikrát poničen (Turky) nebo byly jeho části spáleny a zničeny dokonale (WWII.). Právě díky archeologickým nálezům a zastaralým fotografiím a nákresům bylo možné mnoho jeho částí znovu postavit, nikdy se ale nepovedlo obnovit všechny části hradu a nově postavené budovy a místnosti i přes veškerou snahu nejsou přesné kopie originálů.
Pod Budínským hradem a Starým Městem je spletitá síť podzemních jeskyní vytvořených vyvěrajícími termálními prameny v celkové délce 28 km, a také hradní sklepení a labyrint. V podzemních prostorech se ve středověku nacházelo vězení, později se využívaly ale i k docela jiným účelům – za dob Turků například jako harém. V průběhu WWII. se zde nacházela nemocnice a zároveň úkryt před bombami. V podzemí přímo pod Královským palácem se také nachází Palatinská krypta, místo posledního odpočinku mnohých Habsburků a jediné místo v hradním komplexu, které nebylo v průběhu války zasaženo a nijak poničeno.
Z druhé strany Královského paláce vévodí Hunyadimu nádvoří Matyášova fontána zobrazující Matyáše Korvína s družinou na úspěšném lovu. Vpravo jsme pak prošli okolo Maďarské národní galerie až na Lví nádvoří, u jehož vstupu hlídají – jak jinak než lvi. Z areálu hradu se dá pokračovat po vápencové plošině až na Gellértovu horu a navštívit Citadelu. Z vyvýšené terasy je panoramatický výhled na celou Budapešť, Citadela byla totiž postavena jako pozorovatelna Budínského hradu. Až do WWII. ale nebyla využívána, jelikož se tu nic moc nedělo . V průběhu války byla zabrána Němci a ti z ní tanky ostřelovali Budapešť pod nimi. Po válce byla před Citadelou postavena socha Svobody, představená bohyní vítězství Niké, jako sybol vítězství, pokroku a boji proti zlu. Uvnitř hory je podobně jako pod Budínským hradem jeskyně, pojmenovaná po svatém Gerardovi (Gellért), ústící dolů k nábřeží Dunaje k hotelu Gellért a Gellértovým lázním. Mírný výšlap na horu z areálu Hradu zabere asi 30 minut, ale my jsme se (už poměrně unavení) rozhodli sejít zpátky dolů parkem a vydat se na obhlídku Pešťi.
Széchenyiho řetězový most
Cesta na druhou stranu Dunaje vede přes Széchenyiho řetězový most, pýchu strojírenství 19. století. Most propojující Budín s Peští, byl navrhnut a postaven Williamem Clarkem a Adamem Clarkem, jež spolu ale nemají nic společného. Byl to první pevný most přes Dunaj, svého času jeden z vejvětších mostů na světě a stal se symbolem spojování lidí a jejich životů. Svým vzezřením může připomínat spodní patro Tower bridge nebo jednu linii Brooklyn Bridge. Je to jedna z nejznámějších dominant města. V průběhu WWII. byl těžce poničen Němci, po válce znovu postaven do své původní podoby a otevřen v roce 1949. Na obou stranách chrání vjezd na most dva lvi.
Velká tržnice
Po přejití mostu jsme se vydali doprava k břehu Dunaje na zastávku tramvaje a dojeli až na náměstí Fővám tér, ze kterého je to kousek na Velkou tržnici. Obrovská hala cihlovo železné konstrukce platí za nejznámější trhy v Budapešti. Mnozí místní využívají zdejší trhy k nákupu každodenních potravin, ale velmi oblíbené jsou i mezi turisty. Více než 100 prodejních stánků nabízí k zakoupení zeleninu, ovoce a farmářské maso. V horním patře haly jsou situovány stánky s typickým jídlem – gulášem a jeho různými variantami (buřtguláš, segedin), uzenou klobásou a langošem. Místa k sezení je velmi málo, ale podařilo se nám vměstnat ke stolu a dát si rychlý oběd. Vůně jídla a všudypřítomný šum nakupujících dodává místu tu pravou atmosféru. Trhy jsou ideálním místem pro nákup suvenýrů – pro milovníky jídla jako já nabízí např. různé druhy paprik, papriček a paprikového koření, ale i krajky či kožené zboží. Nakoupili bychom toho mnohem víc, ale neměli jsme u sebe dost hotovosti – v hale nebyl jediný funční bankomat.
Bazilika svatého Štěpána
Po obědě jsme se prošli hlavními nákupními bulváry Pešti, kolem ruského kola, až jsme došli na náměstí Sv. Ištvána, kde stojí jedna z nejdůležitějších náboženských budov celého Maďarska. Bazilika sv. Štěpána je největší kostel v Budapešti a ve svých úrobách, ve zlaté truhle, ukrývá nejcennější relikvii Maďarska: mumifikovanou ruku samotného Štěpána I., prvního maďarského krále. Každý rok na svátek sv. Štěpána (20. srpna) je truhla kněžími vynesena před kostel, kde srocený dav přihlíží a oslavuje. Pozor na návštěvy v létě – protože se jedná o svaté místo, je nutné mít při vstupu do baziliky zahalená ramena a kolena. Kdo si myslí, že vstup mu za vedro v dlouhých kalhotech nestojí, neví, o co příchází. Z baziliky je po 364 schodech možné vystoupat do kopule a užít si fenomenální 360° pohled na rozhlehlé náměstí a město z výšky. Začátek stavby baziliky se datuje od poloviny 19. století, ale kopule je o několik desítek let novější – ta původní se totiž v roce 1868 zhroutila během bouře a musela být později zdemolována a postavena znovu odspoda nahoru. Místo je také známé četnými koncerty klasické hudby nebo varhanních her, které jsou tak hlasité, že se hudba mnohdy rozléhá až na náměstí.
Dunajská promenáda
Od baziliky je to už jen kousek zpátky k Dunaji a Řetězovému mostu. Tentokrát jsme před ním odbočili doprava na Dunajskou promenádu vinoucí se od Alžbětina mostu až k budově Parlamentu. Na podzim je na břehu řeky spíše větrno, a tak jsme se cestou moc nezastavovali, v létě ale určitě poskytne příjemný stín díky vysazeným stromům všem, kteří se rozhodnou se posadit a odpočívat na lavičkách nebo v přilehlých kavárnách. Přibližně uprostřed náplavky nás zaujaly sochy bot, jakoby zutých před vstupem do řeky. Jedná se o památník v podobě 60 párů železných bot na památku tragédie WWII., kdy 3500 lidí bylo zabito antisemitskou a pronacistickou Stranou Šípových Křížů na břehu Dunaje a jejich těla byla naházena nebo popadala do řeky. Před popravou byli lidé nuceni sundat si boty a kabáty, které byly následně vybrány a rozdány k užití mezi německé občany.
Budova parlamentu
Na konci promenády se nachází dominanta Dunajského nábřeží Országház, gotická budova maďarského parlamentu a jedna z největších budov ve městě. Kvůli své velikosti je na ni nejhezčí pohled z druhého břehu, ale my jsme si užili už ranní pohled z Hradního vrchu a Rybářské Bašty. Vzhled budovy parlamentu je inspirován Londýnským Westminsterským palácem a její stavba trvala 17 let, dokončena byla na počátku 20. století. Svého času největší parlament na světě nyní svou velikostí zabírá 3. příčku a čítá neuvěřitelných 691 místností. Ve dne bělostný mramor nádherně září a úchvatně vypadá i v noci, osvětlen 764 světlomety. Pro milovníky architektury jsou každý den k dispozici komentované prohlídky interierů v mnoha jazycích, např. Zlatého schodiště, zasedacího sálu nebo klenuté hlavní haly, kde je vystavena zlatá koruna Sv. Štěpána. Nicméně kdo si přivstal na Rybářskou baštu před rozbřeskem a nachodil deset kilometrů ještě před obědem, pravděpodobně jako cíl exkurze využije spíš širokánské lavičky na náměstí, ideální ke krátkému a nepříliš pohodlnému šlofíku. Kdo nechce vypadat jako vidlák, může si na ně jen tak sednout, pozorovat projíždějící historické tramvaje a teď už zaplněné hradby Rybářské bašty za řekou.
Andrássyho třída a Dům teroru
Odpočinutí a znovu plní energie jsme od parlamentu vyšli směrem na sever, po bulváru vedoucího z Alžbětina náměstí až do Městského parku na Náměstí hrdinů. Celý 2,3 km dlouhý bulvár patří do Světového dědictví UNESCO. Cestou je možné vidět monumentální stavky jako Operu ale také luxusní butiky a restaurace. I proto je ulice nazývaná „Broadway Budapešti“. Koho zajímá historie národu a to zejména za dob fašismu a komunismu, na své si přijde v Domě teroru. My jsme bohužel muzeum objevili až ve chvíli, kdy jsme před ním stáli, a tak jsme s jeho návštěvou nepočítali a nevešel se nám do plánů. Dům teroru původně patřil židovské rodině, později sloužil jako sídlo pronacistické Strany Šípových křížů a po skončení WWII. v něm sídlila politická policie a komunistický Úřad pro ochranu státu. Černá konstrukce okolo muzea ostře kontrastuje s okolními domy a silný rám s nápisem pod střechou za slunečního světla symbolicky odráží název muzea na jeho fasádu. Jako památník tak připomínád všechny oběti režimu, které byly za jeho zdmi vyslýchány, mučeny a zavražděny.
Náměstí hrdinů a Městský park
Na konci Andrássyho třídy se nachází Náměstí hrdinů a přilehlý Městský park. Na rozlehlém náměstí se často konají koncerty a jiné kulturní akce a jedna taková se chystala zrovna v době, kdy jsme v Budapešti byli. Náměstí jsme tak bohužel měli zakryté stroji a tribunami. Ve všechny ostatní dny je uprostřed náměstí vidět památník sedmi kmenových vůdců, nad nimiž se do výšky tyčí socha Archanděla Gabriela. Sousoší je lemováno kolonádou zobrazující různorodé maďarské historické postavy a výjevy, věnované těm, kteří zemřeli bráníc Maďarsko. Za kolonádou je vstup do největší parku ve městě, kam jsme zamířili i my. V parku je kromě jiného k vidění i Vajdahunyadský hrad, postavený na konci 19. století uprostřed velkého jezera. Při pohledu z jezerního mola vypadá komplex budov hradu jako z pohádky. My jsme kolem něj pouze prošli – zaprvé už se stmívalo a zadruhé se uprostřed parku nachází Széchenyiho termální lázně, náš cíl výletu a odměna po náročném dni.
Széchenyiho termální lázně
Kromě Rejkjavíku je Budapešť jediným hlavním městem na světě s termálními prameny a vřídly, což s sebou nese i jisté nevýhody – léčebnými lázněmi je profláknutá zejména mezi turisty z jihu Evropy, a tak není dne, kdy by se v lázních dal užít i léčebný klid. V večer naší návštěvy tomu nebylo jinak, ačkoli byl všední den. Neumím si moc představit, jak vypadají bazény o víkendu.
Ve městě jsou troje nejznámější a největší lázně. Gellértovy lázně jsou z nich nejstarší a zároveň nově zrekonstruované (2008) v původním stylu Art Nouveau po poškození během WWII. Széchenyiho lázně jsou zase ze všech největší, svou rozlohou jsou dokonce největší v celé Evropě. Komplex má celkem 18 venkovních i vnitřních bazénů vyhřívaných na 38°C dvěma termálními prameny proudícími téměř 1000 metrů pod zemí. Díky tomu jsou lázně otevřeny po celý rok. Kromě bazénů je v areálu také nespočen saun a parních komor. Říká se, že díky vodě bohaté na sulfáty, vápník, hořčík a fluor mají lázně léčebné účinky, ale upřímně, vzhledem k dřevěnému vybavení interiéru a absenci údržby jak interiéru samotného tak okolí bazénů a vnitřních prostor saun jsem si osobně z návštěvy dovezla „pěknou“ infekci. Údajně mají ale velmi prospěšný efekt na kocovinu.
Nádhera původní historické budovy a její majestátnost se i přese všechno rozhodně zapřít nedá, v převlékacích šatnách jsem si připadala jako na palubě Titanicu. Návštěva určitě stojí za to, ačkoli mé očekávání poněkud zklamala. Co se do čistoty týče, mají Maďaři co dohánět i na průměrný český závodní bazén.
Závěrem
Pokud se ti článek líbil, budu ráda, když si ho uložíš nebo ho nasdílíš kamarádům, kteří cestu do Budapešti plánují. Do komentářů mi pak dej vědět, co se ti na Budapešti líbilo, která místa dporučuješ navštívit přístě a co naopak za návštěvu vůbec nestálo. Je něco, co ti tu napsané chybí?
